P.F. - POUR FELICITÉR
Historie vánočních, novoročních blahopřání a P.F.
Jsou sběratelé nemluvní a nesdílní, které každou otázkou na předmět jejich zájmu vlastně rušíte. Od paty po poslední vlásek na temeni uzavření ve svém oboru, dívají se na nás, amatéry, tak trochu jako na prvňáčka snažícího se zvládnout derivace. Vzácně, ale přece, existují také jiní, s nimiž je radost o jejich koníčku rozmlouvat a Vy si po hodince povídání odnášíte pocit, že není tak nezbytně nutné myslet jen na to, jak vydělat na činži. Do této úzké, kategorie patří naštěstí i pražský sběratel novoročenek Alois Herodes.
Boj mezi topasem a krkovičkou
Pokud je pravda, že s jistými sběratelskými sklony se člověk už narodí, je toho Alois Herodes živým dokladem. Už jako malý, devítiletý kluk měl slabost pro kamínky a založil si sbírku minerálů. Navzdory rodině - tatínek byl řezník a hostinský, ze synka chtěl mít samozřejmě následníka v živnosti a nějaká mineralogie mu přišla spíš k smíchu. Však si také z malého badatele dělali štamgasti v hospodě legraci: ,Tak řekni, je prase nerost, když neroste?" Kloučkovi, marně snícímu o studiu geologie, pomohlo paradoxně od řezničiny znárodnění, které mu ovšem jako synovi `"živnostníka" zároveň zavřelo cestu na školy. Od té doby dělal v životě ledacos, mezi jiným i profesionálně kuchařil, ale ke své dětské sbírce minerálů se naplno už nevrátil.
Myslím na tebe
Někdy v sedmdesátých letech se na psacím stole pana Herodesa nahromadil štůsek skutečně pěkných novoročenek a sběratelský skřítek znovu vystrčil růžky: "Co kdyby ses dal na péefka?". Dlouho přemlouvat nemusel. Měl jsem pro přání k Novému roku vždycky určitou slabost", říká Alois Herodes, "působilo mi potěšení, že na mě někdo myslí, že si dá práci s pěkným, často náročným grafickým ztvárněním novoročenky jen proto, aby udělal nezištnou radost svým přátelům. Tak jsem se do toho vrhl po hlavě, začal se pídit po historii těchhle speciální přáníček a dověděl jsem se spoustu věcí které mě překvapily.
Proč zrovna písmena: P.F.
Asi nejvíc šokovalo tehdy začínající sběratele totéž co nás: totiž že známé P.F. není francouzský, ale čistě český vynález. Obecně se ví, že tato dvě písmenka jsou zkratkou slov Pour Féliciter, což vám většina lidí přeloží jako "Pro štěstí případně trochu knižně "Pro blaho". Jenže ve skutečnosti je to jinak. Za všechno zřejmě může nejvyšší purkrabí český hrabě Karel Chotek z Chotkova a Vojína. Ten měl ve dvacátých letech 19. století tolik společenských povinností, že mu přišlo poněkud únavné dodržovat ještě tehdejší zvyk a osobně navštívit všechny aristokratické známé a přátele, aby jim popřál hodně štěstí do Nového rok rozhodl se vyřešit to nápaditě: u profesora pražské malířské školy Josefa Berglera objednal roku 1827 tzv. blahopřejní lístky a ty rozesílal jaksi na omluvu své osobní nepřítomnosti. O to, že se na nich později objevila písmena P.F. se prý za sloužil malíř Viktor Stretti a nikomu to nebylo divné - zkratky francouzských slov se tehdy používaly i při jiných příležitostech poměrně často. Jak vidno, Pour Féliciter není tedy v překladu ani tak "Pro štěstí", ale spíše "K blahopřáni". A je to prý skutečně česká specialita, kterou byste na zahraničních novoročenkách marně hledali. "Mnoha svým zahraničním přátelům, včetně těch francouzsky mluvících, jsem to P.F. naopak musel vysvětlovat," podotýká s úsměvem Alois Herodes.
Darujeme si posvátného brouka
Novoročenky s natištěným P.F. nebyly ovšem zdaleka první. Zvyk přát si do dalšího roku zdraví a spokojenost, jak říká sběratel, ctili už staří Egypťané. Pravda, trochu jinak, než jsme dnes zvyklí my. Jako symbol štěstí a boha Slunce Ra si poslali darem posvátné skaraby, samozřejmě nikoli preparované a napíchnuté na špendlíku, zato vyrobené ze zlata či stříbra, často vyřezávané z drahých kamenů, zvláště z tyrkysu. Ještě předtím, než nám hrabě Chotek usnadnil život svými kartičkami K blahopřání, tiskly a prodávaly se novoročenky s básničkami a ozdůbkami malovanými i reliéfně raženými, moralistické i žertovné. Ve století dvacátém se pak s novoročními přáníčky doslova roztrhl pytel: existují nejen v klasické podobě papírové, ale také vyrobené ze dřeva, perníku, skla, keramiky, umělých hmot nebo třeba hadí kůže.
Sběratel
Na otázku, kolik se mu k dnešnímu dni podařilo nashromáždit "péefek" odpověděl sběratel Alois Herodes skromně, že asi 20 700 kousků. Trošku se začervenal a hned se ohradil: "Ale víte, to pro mě není to nejdůležitější". Já nejsem ten, koho fascinuje množství. Pro mě je jednak zajímavá grafická stránka věci, potom samozřejmě obsah, zvláště, když je vtipný. Ale nejpodstatnější je asi to, že mám nad těmi přáníčky zkrátka pocit, že na sebe lidi, a to na celém světě, myslí v dobrém aspoň jednou v roce." S radostí jsme konstatovali že i sběratel naopak myslí na veřejnost a svou rozsáhlou, pestrou, vskutku unikátní sbírku vystavoval od 12. prosince 2002 po dva měsíce v Oblastním muzeu v Zábřehu na Moravě. Jen jsme trochu zazáviděli Moravanům, kteří to tam mají o pořádný kus blíž.
zaznamenala Monika HORÁKOVÁ
